Starobylá svatyně promlouvá

Dnešní povídání může být nahlíženo jako volné pokračování příběhu popsaného v článku Blízká setkání na Jižní pláži. 

Netušil jsem, že nějaké pokračování bude. Vše se vyvinulo trošku náhodně a neplánovaně. Před čtrnácti dny nás osud zavedl na místo starobylé thrácké svatyně Beglik Taš. Nechali jsme se jen její atmosférou naplnit a nijak jsme ji nezkoumali a nehodnotili. Každopádně nás velmi zasáhla a nemohli jsme se spolu se ženou zbavit dojmu, že to místo je opravdu nádherné a mocné, a že bychom ho chtěli navštívit ještě jednou, než budeme muset Bulharsko opustit. Kristovi světlí pomocníci nám sdělili, že se tam máme vrátit a jednu cestu musíme jít pěšky. To vyloučilo použití našeho auta, a tak jsme zvolili taxi pro cestu tam, protože nazpět pěšky to bude šest a půl kilometru z kopce dolů. Ovšem vše začalo už při cestě vzhůru ke svatyni v taxíku.

Dávám se s řidičem do řeči a on je kupodivu sdílnější, než očekávám. Říkám mu, že nahoru jedeme už podruhé během naší dovolené. Oznamuje nám, že musíme navštívit i místo, kde od čtvrtého století stál klášter Svaté Paraskevy. Je vzdáleno jen asi dva kilometry a z jeho stavby se nic nedochovalo. Taxikářovo doporučení bereme jako řízení osudu a souhlasně přikyvujeme.

Po zaplacení za dopravu se ocitáme opět na tom překrásném místě svatyně nahoře v lesích, které představují obrovské balvany s konkrétními rituálními významy. Tentokrát se máme zaměřit na aktivní poznávání tohoto místa. Poznáváme, že toto místo máme vžito z daleké minulosti. Všechny megality s okolním prostorem vyzařují do výše ohromné plameny Světla, jako by hořely v obrovském ohni, který láká ke vstupu. Nasáváme opět tuto neskutečnou energii, procházíme mezi kameny a po chvíli se už lesní nezpevněnou cestou mezi duby vydáváme k doporučenému místu bývalého kláštera. Asi po kilometru chůze, zcela mimo vyznačenou cestu, jsou naše kroky svedeny doprava na úzkou pěšinu, kterou se po několika desítkách metrů dostáváme k mohutnému a vysokému skalnímu mnohočetnému útvaru. Celé místo vypadá, jako by někdo pobořil na sobě stojící balvany. Necháváme se pohltit vyzařovanými energiemi a se ženou se shodujeme, že to je místo, které jsme měli navštívit. Nemůžeme se nasytit, naše duše se rozplývají. Jistě k výjimečnosti zážitku přispívá i fakt, že tady jsme zcela sami bez ostatních turistů. Nechceme nic zkoumat a hodnotit, jen splýváme s místem. Po několika desítkách minut pokračujeme k původně zamýšlenému cíli a zmocňuje se nás pocit, že to není potřeba, že už jsme našli, co jsme najít měli. Ale když už jsme tu a tak daleko, trošku s nevolí pokračujeme. Po dalším kilometru přicházíme konečně do nádherné mořské zátoky, kde stával zmíněný klášter. Sem bylo podle informací pro turisty ve čtvrtém století přeneseno z Beglik Taše uctívání bohyně Matky jako symbolu plodnosti. Ovšem časem se pozornost uctívání přenesla na sestru Paraskevu, jež pomáhala rodičkám. Člověk byl povýšen na Boha a lidský duch začal upadat. Přesto i zdejší místo tvoří součást nebo spíše hranice tohoto úžasného a energeticky významného území v dnešním Bulharsku.

Po pořízení pár fotografií se vydáváme vzhůru zpět. Víme, že se musíme vrátit ještě na obě předtím navštívená místa a snažit se je hlouběji poznat. Od světlých pomocníků dostáváme jasný pokyn se s místy duchovně spojit.

Opět scházíme z cesty ke skalám. Jsme sami, nikdo nás neruší. Vylézám na jeden obrovský kámen, slunce svítí a všude je ticho. Na jeho horní rovné a zároveň šikmé ploše nacházím ideální místo pro polohu vleže na zádech. Vědomí duchovní povinnosti mě nutí k maximálnímu soustředění.

Za chvilku moje tělo mizí, jako by se rozpustilo do skály. Celý obrovský shluk skal a balvanů se začal před mým vnitřním zrakem propadat a ztrácet se, jako by představoval jen zdání a klam pro vnější oči. Na jeho místě se objevuje obrovská tmavá díra, která se s každým okamžikem a mým sestupem dolů zvětšuje a rozšiřuje do ještě větších rozměrů. Jsem její součástí, vnímám ji jako Zemi, cítím její teplo a jsem schopen určit hranice její šířky i délky v kilometrech. Její plocha je asi sto kilometrů čtverečních. Hloubku neznám, protože směrem dolů vidím jen tmavou barvu bez hranic. Po chvíli se uprostřed té tmy pode mnou objevuje mým očím malé světlo, ale vím, že díky vzdálenosti zase tak malé nebude. Světlo má mléčnou klidnou barvu. Není nijak dynamické, jen prostě je. Dostává se mi poznání, že hranice tohoto obrovského zemského vnitřního prostoru hlídají v moři moji známí mořští draci, které jsem potkal na Jižní pláži. Zde mnou vnímaný obraz navazuje na obraz, který mi draci tehdy na pláži ukázali. Střeží tajemství života v budoucnosti. Nejsou však jedinými strážci podzemní říše. Pomáhají jim mimo moře na souši a na hranici vstupu do Země gigantičtí obři, tedy jejich jemnohmotná těla, duše, kteří v dávné minulosti na Zemi žili a vyhynuli. Pro popis jejich podoby mě napadá jediné slovo - brontosauři. Nejsou agresivní, jejich duše jsou ale vskutku obrovské a už svým výrazem a velikostí budí respekt. Vypadají jako živé hory, přes které nikdo nepovolaný do nitra Země neprojde; jeho vlastní strach ho nepustí dál. Strach je nedostatek lásky. Vyzařují mocnou autoritu a nepřipouští žádnou diskuzi. Živé hradby z minulosti chrání místo v Zemi důležité pro život v budoucnosti.

V tento okamžik přichází odkudsi tři turisté. Jejich osobní energie neladí s místem a jsou doslova rušivým prvkem. Rychle a opatrně opouštím svůj balvan a se ženou a dcerami pokračujeme vzhůru ke svatyni. I tady máme úkol se ještě zastavit a poznat ono místo více než dosud.

Cesta zpět nás v Beglik Taši přivádí nejdříve k "Labyrintu" z megalitů. Mezi nimi, píše se v turistickém průvodci, dávní lidé procházeli za účelem duchovní iniciace do podzemního světa.

Vydávám se úzkou štěrbinou mezi obřími oblými megality a moje duše velmi rychle vplouvá zpět do rozlehlého podzemního tmavého teplého světa s malým světlem uprostřed. Potvrzuji tedy tvrzení turistického průvodce. Ano, také tady v thrácké svatyni Beglik Taš lze v tomto konkrétním místě nalézt vchod do jiné dimenze v naší planetě.

Není příliš času, jelikož turistů je zde mnoho, a každý, kdo netrpí v těsných prostorách, chce úzkou mezerou prolézt. Proto opouštíme úzký vstup do dimenze v nitru Země a postupujeme k hlavním megalitům. Naladění na ně a přítomné energie přináší nová zjištění. Kameny nejen hoří vysokými světlými plameny, nejen vyzařují neuvěřitelnou a neobvyklou energii vzhůru k nebesům, ale zároveň shůry od Boha proudí do kamenů vysoké energie Světla. Kameny tak představují styčný bod obou druhů energií. Toto setkání dvou protichůdných energií vytváří velmi nabité místo, jež je jakoby v neustálém vnitřním pohybu. A nyní se nám dostává dalšího poznání. Vedle sebe zde stojí kameny s obrovským potenciálem světlé energie a zároveň vstup do Země, kde je vytvořena obrovská temná díra s malým světlem uprostřed. Takto vypadala svatyně už před třemi tisíci léty. Lidé, kteří tu v minulosti žili, se učili celostnímu duchovnímu vědomí. Věděli, že od Světla, od Boha, mají duši a že jejich tělo patří matce Zemi, se kterou byli doslova a bez nadsázky v hlubokém spojení vědomí. Ne všem se dařilo vstupovat do nitra Země; úspěšné zvládnutí iniciačního rituálu patřilo již duchovně zkušeným a zralým jedincům, kteří často mnoho let svého života trávili v této na Zemi mimořádné duchovní škole mezi balvany. Až teprve vnitřní zkušenost nejen se Světlem od Boha, ale také s nitrem Země, jim mohla přinést skutečné pochopení a poznání celistvosti života na Zemi, kde zcela konkrétní jasné místo a úkol náleží právě člověku samotnému. Jejich nové nabyté vědomí je zbavovalo nejen strachu ze smrti těla, ale proměnilo je v odhodlané služebníky Boha a Země. Byli schopni žít dokonale harmonický život a v tomto duchu vychovávali i svoje děti.

Kristovi služebníci nám nyní umožňují vidět a vědět, že brzy dojde k propojení světla uvnitř Země se Světlem shůry od Boha, což se dosud nikdy v historii nestalo. Země tak bude povznesena na vyšší duchovní úroveň a zároveň se podzemní prostor zaplní tímto Světlem od Boha a bude představovat životní oživující "zásobárnu" Božské energie pro budoucí život na Zemi a nepřetržité spojení se zdrojem Světla shůry.

Celý prostor neexistuje jen jemnohmotně, ale také podobně reálně fyzicky. Takových "nádob" Světla od Boha bude na Zemi celkem deset. Podzemní prostory se za tímto účelem vyskytují v různých velikostech. Jedním z takových míst je oblast pod někdejší Atlantidou. Tyto výjimečné lokality na Zemi nebudou mezi sebou nijak propojeny. Dalších osm míst na Zemi je na Sibiři, v Antarktidě, Ekvádoru, Novém Zélandu, v Indickém oceánu, v jižním Tichém oceánu, v severním Tichém oceánu nedaleko atolu Bikini a v Barentsově moři. Barentsovo moře představuje zdroj Světla na Zemi pro zbytek Evropy.

Takového poznání o budoucím životě na Zemi se nám dostalo. Můj úkol byl i napsat tento text a zveřejnit ho.

Kéž každému čtenáři přinese duchovní poznání.