Soloni vyprávějí

"Člověk ve svém předpozemském vývoji prochází mnoha úrovněmi svého života. Jakmile opustí svoje přirozené místo na nejnižší pozici v Božím Světle, kde ještě vůbec ani netuší, kým je, noří se do světa stvořeného vesmíru.

Zde ho jako první etapa vývoje vítá vesmír Vulkán. Člověk tu poprvé začíná získávat vědomí o sobě. Takové vědomí oplývá kvalitou, jakou má každé vědomí. Ta představuje vědomí mimo uvědomovanou skutečnost. Tedy první dualitu.

Druhou vývojovou fází člověka je vesmír Sirius, kde poznává, že vše setrvává v neustálém pohybu a vývoji. Lidský duch se uvědomuje jako tvůrčí bytost, kdy ze sebe dokáže tvořit sebe, prostoupit celým vesmírem, zakouší opojení a radost, že může být nesčetněkrát projeven, že může být součástí i tvůrcem všeho vesmíru.

Třetí stupeň duchovního vývoje člověka nabízí vesmír Horus, kde lidský duch poprvé zakouší nové kvality života spojené s emocemi, jež mu dosud byly nepřístupné, a získává tak svoji vůli. Všechny získané kvality si s sebou bere dále do následující třídy ve vesmíru Thiá-Math.

Tady se cítí člověk již velmi zralý a chtivý nových zkušeností. Ovšem bez dalších potřebných poznání nemůže na Thiá-Math vydržet, jelikož jeho duchovní vědomí je stále ještě spíše bezvědomí. Proto musí ve svém nutném vývoji sestoupit do světa hmotné Země, jež mu poskytne nejlepší a zároveň nejtvrdší učební materiály.

Na Zemi je vtělován do velmi vyvinutých zvířecích těl primátů. Svojí duchovní podstatou a dosud získanými kvalitami v předchozích vesmírech má člověk přetvořit zvířecí emoce v lidské, a pozvednout tak celé hmotné pozemské stvoření k Bohu.

Ve zvířecích tělech člověk poprvé v životě zakouší strach o život, bolest, hlad, sexuální pud, a se vším se díky svojí duchovní nezralosti ztotožňuje. A zde začíná lidská novodobá duchovní historie, jež dosud pokračuje.

S nezadržitelným vývojem hmoty a působením lidského ducha se vyvíjejí i člověkem nyní oživovaná zvířecí těla. Obrovskými vývojovými změnami prochází zejména mozek, který se stává, z duchovního pohledu, výkonným přijímačem.

Člověk ve svojí božské světelné podstatě nevlastní ani neprodukuje žádné myšlenky. S vývojem hmotného mozku se rozvíjí i rozum, který nemá s lidskou duchovní podstatou nic společného. Tato část funkce mozku se otevírá vesmíru a je schopna přijímat jen určitý druh informací, myšlenek, které se kosmem vznášejí. Jiná, duchovní, funkce mozku, umí zase díky své zralosti přijímat duchovní informace. Přijímač, člověk, si tak volí druh informací, které do sebe vpouští a s nimiž se ztotožňuje, dle svojí momentální duchovní úrovně. Člověk s nižší duchovní úrovní pak obvykle říká, to si myslím, to jsem vymyslel. Ve skutečnosti se častokrát jen ztotožňuje s vesmírnou informací nebo vytváří jejich kombinace. Tyto informace ovšem nepocházejí všechny ze Světla, od Boha. Ve svém pozemském vývoji se člověk po celou předlouhou dobu, i dnes, setkává s nástrahami temna. Temno vždy člověku, jednotlivci nebo úzké skupině rádo a výhradně nabízí osobní výhody nad ostatními lidmi, a vždy za to požaduje duši člověka. To se děje i dnes u méně duchovně vyvinutých lidí. Ti, místo aby svoji vůli namířili ke Světlu, obracejí se o rady k temnu. Poškozují tím nejen sebe, ale celé skupiny lidí i národy.

Aby člověk, jako čistá světelná bytost, vůbec přežil každodenní zacházení s nejrůznějšími myšlenkami, musí pravidelně upadat do bezvědomí, do spánku, kde se mu dostává Milosti v očištění duše právě od myšlenek. Ovšem, čím více se člověk ztotožňuje s myšlenkami, jež mu nikdy nebudou vlastní, tím více poškozuje svoji duši. Pokud je identifikace člověka s myšlenkami veliká, musí onemocnět duševně i tělesně. Pak se objevují nejrůznější deprese, psychózy, posedlosti, nezvladatelné strachy, nespavost a úzkosti, následují nemoci těla a smrt.

V takových případech, kdy se otisk myšlenek vyrazí i v emocích, zasahuje duši, pak spánková Milost nepomůže, nebo jen částečně. Jedinou cestou k nápravě potom zůstává aktivní duchovní práce člověka samotného na své duši v jejím sebe uvědomělém očišťování od důsledků lpění ukotvením v lásce ke Kristu.

Lidský duch se významně a nezbytně vyvíjí ruku v ruce s rozvojem mozku a rozumových kvalit. Bez vývoje rozumu by se člověk nemohl nikdy duchovně správně vyvíjet v sebe uvědomělou duchovní bytost. Rozum se ovšem nesmí nikdy stát samoúčelem. Zneužití rozumu k osobnímu prospěchu se děje od dávných dob lidského vývoje až po současnost. Člověk se dnes nachází ve stavu, kdy musí napravit svoje chyby aktivní prací svého ducha; je přece Světlem od Boha a patří Bohu. Proto jeho prací má být touha po Zdroji života, opuštění všech myšlenek láskou k Bohu, jež musí být větší, než je láska člověka k sobě."