Stalo se u Velkého Meziříčí

Dnešní den nám připomíná i jiné smutné výročí. Před sedmdesáti šesti léty, těsně před koncem války, Němci popravují padesát šest lidí v údolí říček Oslava a Balinka nedaleko Velkého Meziříčí, a dokonce i v samotném Medříči ještě tři další lidé musejí přijít o svůj pozemský život. I zde dostávám za úkol jim pomoci nalézt konečně cestu ke Kristu.

Svým duchovním zkoumáním zjišťuji, že zdaleka nejde jen o necelých šedesát obětí, ale celkem se zde na jednom místě v přírodě hromadí sto patnáct nebožtíků; to proto, že i později přirozeně zemřelí příbuzní popravených se přidávají ke svým rodinám a nechtějí je opustit. Mám dojem, že všech sto patnáct duší tvoří jednu velkou rodinu, všichni se už dobře znají a nikdo není vyloženě osamocen. Mezi nimi vidím i několik dětí a mladíků. Překvapuje mě, že i zde, podobně jako v Třešti, leží nehybně na zemi v trávě i několik zcela šedých mrtvolně vysušených duší, naštěstí nikoli černých. Zde zůstávám ovšem velmi klidný, protože cítím, že početní převaha živých a síla rodinné přízně je přivede opět k vědomí a životu.

Mnozí z nebožtíků polehávají na mírných svazích v trávě, mezi keři a stromy, neprojevují žádný zájem nebo snahu o cokoli; zcela již rezignovali a upadli do vězení svého ducha. Několik málo jiných duší se naopak stále snaží odsud dostat, ale jejich snaha končí na zemi, jako by netušily, že se musejí dívat a usilovat vzhůru, vysílat prosby k Bohu. Jako v mnoha jiných případech zůstávají duše lidí vězněny tak dlouho na Zemi proto, že se nedokázaly smířit s koncem svého pozemského života, že nemohly překousnout nespravedlnost, protože byly násilím vypuzeny z hmotného těla, možná nenáviděly své vrahy a hněvaly se na Boha nebo Krista a vinily Ho ze svého špatného osudu, který si, jak se domnívají, nezasloužily.

V každém případě sedmdesát šest let duchovního žaláře má stačit, aby tito nešťastní lidé mohli být přivedeni ke Kristu.

Z toho množství lidských duší na jednom nevelkém místě mi jde hlava kolem. Musím se s tím úkolem nějak poprat.

Vstupuji mezi duše popravených a hodně hlasitě je zdravím a zároveň se jim představuji. Snažím se jim vší energií vysvětlit, že jim přicházím pomoci, že jejich posmrtný pobyt tady končí a všichni mohou konečně odejít ke Kristu. Většina mě vůbec nevidí, nevnímá, ale jak předpokládám, pár jedinců, kteří mi dokážou věnovat bdělou pozornost, se zde přece jen nachází; a ti se shromažďují kolem mě. Je jich jedenáct, a to je přesně ten počet, který potřebuji, abych je mohl rozdělit do deseti stejných skupin. Zbytek se přirozeně ztratí v odpovídajících uskupeních. Vyzývám proto oněch prvních jedenáct uvědomělých, aby každý z nich kolem sebe vytvořil skupinku po deseti příbuzných či přátelích, za něž bude zodpovědný, aby se na své cestě ke Kristu neztráceli a neloudali se. Říkám jim, ať všechny spící probudí k životu, ať zde nikdo nezůstane.

Za chvíli nastává rozruch, spící se začínají líně probouzet, ležící vstávají, celková energie místa se rychle zvyšuje. Pomáhám s opozdilci a hlavně znovu a znovu musím vysvětlovat, co se děje a proč. Mnozí vůbec nevěří, ale nemohou jinak než se zapojit do exodu. V tom tkví síla davu i po smrti.

Za několik minut už se tvoří první skupinky a stojí seřazeny vedle sebe. Ukazuji jim směr budoucího pomalého pochodu a také vidím, že tu a tam si někdo dovolí svévolně vypadnout ze své skupinky a zase si sedá na zem, což je právě teď zcela nepřijatelné. Připadám si jako vychovatelka v mateřské školce, když neustále každého neposlušného napomínám a usměrňuji.

Konečně to vypadá, že bychom mohli vyrazit. Spěchám před zástup skupin, abych první z nich přivedl po schodišti ke dveřím, jež se nyní otevírají oběma křídly směrem k nám, a v nich stojí Kristus. Jako by nás čekal, s úsměvem na tváři každého zemřelého osobně vítá Svým dotekem; proto se tempo postupu zástupu zpomaluje a tvoří se fronta, kterou někteří vzadu využívají k živení svých i cizích pochybností, protože dosud nevidí, co se děje vepředu na začátku fronty. A znovu musím s láskou krotit neposlušné a neukázněné duše, ale pomaloučku se vše posunuje ke svému cíli. Po mnoha desítkách minut už žádný z nebožtíků neleží ani nesedí na trávě, krásná krajina po sedmdesáti šesti letech přichází o své stálé obyvatele a jedna další mocná kapitola lidských dějin se uzavírá.